Ke školství mám vřelý vztah. Není divu – babička byla učitelka, maminka je ředitelkou základní školy. I proto mám k tomuto povolání nebetyčnou úctu, neboť moc dobře vím, jak těžké je. Zároveň jsem si vědom, jak důležité je školství pro budoucnost naší země. Peníze nejsou pořádně ani na platy, natož na rozvoj.  To je obehraná písnička.  Jde s tím něco dělat? Určitě jde. Nejsem odborníkem na školství, nepracuji na ministerstvu ani u zřizovatelů většiny škol, tudíž nejsem kompetentní zabývat se celkovou revizí systému vzdělávání. Dívám se na věc z pohledu dlouholetých zkušeností z FM byznysu, a proto se ptám: Proč se, milí odpovědní za školství, neinspirujete v byznysu a nezefektivníte provozní výdaje, které se vzděláváním přímo nesouvisí?

Už to slyším: „ … to je přeci nesmysl…cílem byznysu je vydělávat peníze, my máme mnohem ušlechtilejší cíl – vychovávat a vzdělávat naše budoucí generace….“ Ano, máte pravdu, ale právě proto bych se choval stejně efektivně jako firmy, které musí dennodenně bojovat s konkurencí o holé přežití. Pokud nebudou efektivní, zkrachují. To školám naštěstí (nebo bohužel?) nehrozí. Ale jaký je rozdíl například mezi sítí bankovních poboček a souborem školních zařízení z hlediska jejich správy? Až na nastavení konkrétní kvalitativní úrovně spotřebovávaných služeb žádný zásadní rozdíl neexistuje. O budovy je potřeba se starat, udržovat je. Podlahu je potřeba vytřít tam i tam. Děti stejně jako dospělí zaměstnanci musejí jíst, chodit na toaletu, mýt se, prostě standardně fungovat ve standardně fungujícím prostředí. Podívejte se do kterékoli banky, pojišťovny, telekomunikační společnosti, zkrátka firmy starající se o mnoho budov a inspirujte se tam.

Už Voskovec s Werichem zpívali ve známé písni „… ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc.“  Neznám u nás jedinou banku, která by si výkon podpůrných služeb zajišťovala vlastními zaměstnanci. Na druhou stranu není v republice moc státních škol, které přenechali starost o svoji budovu profesionálům. A nemám teď na mysli dílčí věci, rekonstrukce a podobně. Mluvím o systematické údržbě, stravování, zajištění trvalé úrovně čistoty a bezpečí pro všechny děti i personál.

Některé banky jdou ještě dál. Nejen že outsourcují  naprostou většinu podpůrných procesů, ale snaží se zároveň minimalizovat počet dodavatelů. Opět to má logiku. Méně dodavatelů znamená jednodušší řízení, méně administrativy, větší objem, větší slevy. Má to i další efekt. Moderním trendem v oblasti facility managementu je integrace služeb. Jsou-li všechny služby soustředěny pod jednoho dodavatele a on navíc většinu z nich vykonává a ne pouze organizuje, má nejlepší předpoklady pro využití synergických efektů a celý proces se stává efektivnějším.

Doba, kdy každá z poboček bank zaměstnávala vlastního údržbáře je nenávratně pryč. Banky si to nemohou dovolit. Je to neefektivní a v konkurenci by nepřežily. Místo toho jim jejich dodavatelé vytvořili systém mobilní údržby, který je dostatečný a mnohonásobně levnější. Jak funguje? Údržbář s autem objíždí jednotlivé pobočky, dělá preventivní činnosti podle plánu i odstraňuje ad-hoc poruchy. Na každé pobočce stráví přesně tolik času, kolik je potřeba. Nad tím vším funguje dispečink, který rozděluje práci mezi jednotlivé mobilní údržbáře, optimalizuje jim trasy a řeší havárie, kdy je potřeba extrémně rychlé reakce. Dispečink stejně jako havarijní služba pracují nepřetržitě 24 hodin denně a tak jsou připraveni řešit i nenadálé požadavky. Požadavky je možné zadat telefonem či přes internet. Oproti tomu má většina škol svého školníka. Větší školy na plný pracovní úvazek, menší školy, které si to nemohou dovolit, na pár hodin týdně. Pokud se jedná o řemeslo, které školník neovládá, je potřeba hledat mimo školu.  V dobách dovolené školníka, v noci, nebo po většinu týdne u menších škol pak není servis žádný. Tak vám nevím. Posuďte sami, jestli mají ty banky větší či menší komfort.  Vím ale, že je celý systém stojí rozhodně méně.

Podobně neefektivně se s lidskými zdroji zachází při stravování. Je všeobecně známo, že vařit na místě se fabrikám vyplácí až od cca 500 strávníků za den a to je naprosté minimum. Pod 500 jídel se obvykle dováží chlazená strava, nebo, pokud je to možné, hotová jídla k ohřátí z nedaleké centrální kuchyně. Jeden zřizovatel má v každém větším městě obvykle několik škol, často s méně než 500 jídly za den, ale centrálních kuchyní mnoho neznám. Proč?

Stejné je to s centrálním nákupem. Dodavatelé kancelářských potřeb jsou dnes schopni reagovat velmi pružně a dodat cokoli ze svého sortimentu na jakékoli místo v České republice do 24 hod. Zároveň poskytují slevy z celého objemu objednaného jednou firmou, ne jen jednou její pobočkou. Banky toho využívají, ale že by kraj či město vybralo centrálního dodavatele pro všechny své školy, o tom jsem ještě neslyšel.  Pro klid duše bych zrovna v tomto případě doporučoval elektronickou aukci kvůli transparentnosti, ačkoli pro výběr služeb elektronické aukce v oblibě nemám. V tomto konkrétním případě se jedná o komodity a hlavně neuvrhneme chudáka úředníka v pokušení, že?

Dalo by se popsat ještě spousta stránek, např. o blahodárném vlivu údržby na celkové náklady, o plánování na více než jeden rok dopředu (to už by si vzhledem k rozpočtovému systému vyžádalo rozsáhlejší změny), o outsourcingu administrativy včetně centralizace účetnictví atd.  Nebylo mojí ambicí dát detailní návod, spíš mne zajímá: Najde se někde odvážný hejtman či starosta, který moji vizi zrealizuje? Jsem přesvědčen, že by to pomohlo všem zúčastněným, především pak školství samotnému. V neposlední řadě bych byl spokojený já, neboť ke školství mám opravdu vřelý vztah, mám děti a jsem daňový poplatník.